neděle 31. května 2009
Velký otazník???
Sestřička si začala chystat nějaké ty zdravotní pomůcky a já ležela na lůžku s velkým strachem.Vůbec sem netušila jak to moc bude bolet.Nejprve mi pan doktor umrtvil místo na hrudníku odkud tu kostní dřen bude odebírat.Viděla sem jen velkou jehlu a už sem cítila pak jen takový velký tlak a hodně štiplavý.Napíchal to asi ve dvouch místech aby to bylo pořádně umrtvené.Pak už sem necítila nic jen takovou tupou bolest.Dalo se to vydržet,tak teď to přeci už neucítím a bude to brnkačka sem si tak pro sebe říkala.Pak sem najednou cítila takový divný tlačení ,jako když vám něco vrtá do kosti jenže to byla dost nepříjemná bolest , když už mi pak pan doktor řekl že se dostal tam kam potřeboval a teď že odebere asi do třech ampulek tu dřeň.Řekla sem mu že rychle ať to mám za sebou.Najedou sem cítila takový velký tlak ,jako by mi z toho hrudníku chtěl vysát všechny kosti.No bylo to dost nepříjemné , ale zvládla sem to.Sice sem se pak najednou z ničeho nic rozbrečela , snad úleva nebo strach z toho co mi řekne za výsledek.Neměla sem tušení.Sestřička mi zalepila ten vpich a prý nejdéle do 14 dnů budu znát výsledek. Bylo to snad nejdelších 14 dní co sem zažila,noci sem vůbec nespala , snažila sem se nějakým způsobem zaměstnat , ale to podvědomí jak to dopadne bylo silnější.Nastal den kdy sem jela pro výsledek.Jen sem vešla do dveří ambulance a už sem poznala že se asi něco děje.Pan doktor se tvářil tak nějak jinak než když sem ho pokaždé navštěvovala při kontrolách.A měla sem pravdu , začal větou Tak paní Mauerová máme tady podezření na diagnózu která se nazývá MDS neboli MYELODYSPLASTICKÝ SYNDROM. Co to vlastně je MDS????????
sobota 30. května 2009
Dva roky po porodu
Vendulka byla už na světě, já sem se probouzela z narkózy a najednou přiběhl asi tak po dvou hodinách manžel co se děje že ho vůbec nikdo nevolal a ani nevěděl že už je dvě hodiny tátou a má dceru Vendulku.Přitom samotný císařský řez trval snad asi jen deset minut , on nejspíš netušil že by to mohlo být tak rychle a myslel si že nastali nějaké komplikace , čekal jen na zavolání sestřiček , bohužel ty na něj zapomněli.Dozvěděl se že už dávno ležím na Jipce tak ho poslali za mnou.Chudák měl slzy v očích jaký měl strach,hned jak sem mu řekla že máme dceru Vendulku rozzářil se a běžel se na ní podívat aby si jí mohli vyfotit a natočit na kameru.Já sem jí také viděla asi až po třech hodinách.Když mi jí přinesli poprvé ukázat byl to ten nejhezčí dárek co sem kdy dostala a zahltil mě jen a jen pocit štěstí.
V porodnici sme s Vendulkou leželi asi tak 14 dní než nás propustili domů.Když už sme bili doma jako rodina,bylo všechno tak jak má být.Vůbec mě nenapadlo že stále můj krevní obraz není v pořádku, cítila sem se sice unavená ale to tak to bývá , kolem miminek je vždycky nejvíc pozornosti.Vendulka byla hodné miminko , pořád jen spinkala a papala. Mě najednou tak po dvou měsících začali hnisat palce u nohou , musela sem na chirurgii kde my to umrtvili a ztrhli nehty.Ta bolest po tom když to přicházelo k sobě byla neskutečná.Ležela sem jen na gauči , nemohla sem chodit prostě nic.Takže sme zapojili babičku aby vozila kočárek , manžel se staral jak o malou tak i o mě. Když to bylo tak po měsíci relativně v pořádku musela sem hned na kontrolu na Hematologii do Trutnova jak to vypadá s destičkami ( trombocyty). Bohužel mě doktor nepotěšil a řekl mi že destiček mám málo ale né zas tak málo abych nemohla fungovat v domácnosti a tak normálně v běžném životě.Destiček bylo pouhých 60 což znamená jak sem už uvedla na začátku zdravý člověk by jich měl mít tak kolem 150-300.
Pan doktor mi vysvětlil že se musím šetřit , žádné vyčerpávání a být tak nějak v klidu. Jenže když je doma malé mimčo tak to pořádně ani nejde být v klidu. Nasadil mi léky které měli ten můj zdravotní stav udržet tak nějak v normálu.Užívala sem Prednison v různých dávkách,jezdila na časté kontroly, začala sem přibírat na váze , natýkat v obličeji.To vše trvalo tak nějak rok a půl a já vůbec nemyslela na to že by se mohlo přihodit ještě něco horšího.Stále sem si říkala že se to vše srovná , že to patří k poporodnímu stavu. Jenže bohužel léky nepomáhaly , mě se hůř dýchalo , každý krok byl pro mě horší a horší ,jen sem se zastavovala abych se mohla vydýchat. Najednou se mi začali objevovat na nohách modřinky , pak už to nebyly jen modřinky a pořádný modřiny které hrály všemi barvami. V noci sem měla křeče do lýtek že sem nemohla ani spát.
Z nosu mě snad každou chvilku tekla krev.
Při další kontrole na Hematologii mi pan doktor oznámil že se mu to nelíbí a musím na odběr kostní dřeně která se dělá z hrudníku aby mohl přesněji diagnostikovat můj zdravotní stav.Vůbec sem netušila o co přesněji jde , chtěla sem to mít jen co nejdřív za sebou.
V porodnici sme s Vendulkou leželi asi tak 14 dní než nás propustili domů.Když už sme bili doma jako rodina,bylo všechno tak jak má být.Vůbec mě nenapadlo že stále můj krevní obraz není v pořádku, cítila sem se sice unavená ale to tak to bývá , kolem miminek je vždycky nejvíc pozornosti.Vendulka byla hodné miminko , pořád jen spinkala a papala. Mě najednou tak po dvou měsících začali hnisat palce u nohou , musela sem na chirurgii kde my to umrtvili a ztrhli nehty.Ta bolest po tom když to přicházelo k sobě byla neskutečná.Ležela sem jen na gauči , nemohla sem chodit prostě nic.Takže sme zapojili babičku aby vozila kočárek , manžel se staral jak o malou tak i o mě. Když to bylo tak po měsíci relativně v pořádku musela sem hned na kontrolu na Hematologii do Trutnova jak to vypadá s destičkami ( trombocyty). Bohužel mě doktor nepotěšil a řekl mi že destiček mám málo ale né zas tak málo abych nemohla fungovat v domácnosti a tak normálně v běžném životě.Destiček bylo pouhých 60 což znamená jak sem už uvedla na začátku zdravý člověk by jich měl mít tak kolem 150-300.
Pan doktor mi vysvětlil že se musím šetřit , žádné vyčerpávání a být tak nějak v klidu. Jenže když je doma malé mimčo tak to pořádně ani nejde být v klidu. Nasadil mi léky které měli ten můj zdravotní stav udržet tak nějak v normálu.Užívala sem Prednison v různých dávkách,jezdila na časté kontroly, začala sem přibírat na váze , natýkat v obličeji.To vše trvalo tak nějak rok a půl a já vůbec nemyslela na to že by se mohlo přihodit ještě něco horšího.Stále sem si říkala že se to vše srovná , že to patří k poporodnímu stavu. Jenže bohužel léky nepomáhaly , mě se hůř dýchalo , každý krok byl pro mě horší a horší ,jen sem se zastavovala abych se mohla vydýchat. Najednou se mi začali objevovat na nohách modřinky , pak už to nebyly jen modřinky a pořádný modřiny které hrály všemi barvami. V noci sem měla křeče do lýtek že sem nemohla ani spát.
Z nosu mě snad každou chvilku tekla krev.
Při další kontrole na Hematologii mi pan doktor oznámil že se mu to nelíbí a musím na odběr kostní dřeně která se dělá z hrudníku aby mohl přesněji diagnostikovat můj zdravotní stav.Vůbec sem netušila o co přesněji jde , chtěla sem to mít jen co nejdřív za sebou.
pátek 29. května 2009
Plánovaný císařský řez
Diagnóza zatím nebyla přesněji určená,takže mě zatím nasadili nějaké léky aby ty destičky neklesaly.Jenže bohužel to nějak nezabíralo a klesalo to stále dál,už sem byla v devátém měsíci těhotenství takže miminko nebylo nijak v ohrožení kdyby přišlo na svět dřív.Tak se také stalo ,musela sem ihned nastoupit do Hradecké porodnice,což byl datum 24.8.2005.
Ležela sem na pokoji ještě se dvěma těhulkama,každá sme měla jiný problém,ale přitom sme tam leželi ze stejného důvodu,záchrana dítěte.Pokoj mě velice mile překvapil,všude kde sem tak nějak ležela v nemocnicích,tak tam bylo zastaralé vybavení no prostě nemocnice,na tom není nikdy nic hezkého.Ale tahle Hradecká porodnice byla úplně jiná,všude byli pokoje barevně vymalované,nový nábytek,postele na ovládání,televize,lednička,prostě sem si nepřipadala jako v nemocnici.
Manžel byl snad každou hodinu semnou ve spojení,ještě že je dnes ta doba tak ve předu a existují mobily a počítače.Byl také blízko v Hradci u svého bratra,takže každou volnou chvilku mě navštěvoval a jen sme čekali co bude dál.Já byla napojená na kapačkách,stále mě odebírali krev,poslouchali ozvy.Byla sem už z toho tak nějak nervozní a bylo také proč,protože mi najednou destičky klesly na nějakých 7 a to už bylo za pět minut dvanáct.Pan doktor tedy primář si mě zavolal k sobě do ambulance a tam mi začal vysvětlovat jak se věci mají.Jestli mám nějaké příbuzné,jestli je někdo kdo by se o dítě postaral a takový divný řeči jako bych to neměla přežít.V té chvíli sem dostala takový hrozný strach že si to snad ani nikdo nedovede představit.Vlastně 4 roky snažení o to abychom mohli mít s manželem miminko a teď by to mělo takhle skončit.... "To snad je zlý sen" sem si říkala a až se probudím bude vše v pořádku.
Jenže bohužel sen to nebyl ale holá skutečnost.Ihned mi naplánovali hodinu a den císařského řezu.Vůbec sem tu noc nespala,měla sem hrozný strach co bude ráno a hlavně abych to já i to malé překvapení přežilo ve zdravý.
Ráno mě probudili tedy mě ani nemuseli budit když sem nespala.Napíchli mi do žíly takovou žlutou tekutinu,vypadalo to jako džus,ale byly to právě ty destičky které se mi tak rychle vytratili že mi je museli do těla dostat abych nevykrvácela až budu na sále.Byli to tři pytlíky které kapali neskutečně pomalu,nebo mě to aspoň tak připadalo.Což znamenalo že od 7 hodin rána do 11hodin dopoledne mě to muselo rychle všechno vykapat,protože sem hned musela na sál.To byli boje o minuty,sestřičky stále kontrolovali jak to kape,jedna přidávala,druhá pro změnu ubírala.Mě se dělalo už čím dál víc zle,špatně se mi dýchalo,nebyla sem na to ale sama.Už toho rána byl u mě manžel a jen mě držel za ruku,hladil bříško a utěšoval mě že to všechno spolu zvládneme.Destičky ještě nebyli dokapané a já už musela na sál.Manžel mě celou tu cestu držel za ruku až ke dveřím kde mě musel opustit a čekat na chodbě až ho sestřičky zavolají.
Já už sem byla na sále a vše se kolem mě chystalo,pamatuji si že mě byla hrozná zima,klepala sem se čím dál víc, nešlo to zastavit byl to nejhorší okamžik v mém životě a to sem nějakých těch uspání zažila.Ale tohle byl strach o dva životy!!!!
Slyšela sem už jen pak z dálky RYCHLE,RYCHLE destičky už dokapávají můžeme uspávat.V tu chvíli stála nademnou sestřička a já už upadala do spánku.
Probudila sem se na JIPCE.Měla sem hrozné bolesti do břicha v každé ruce napíchlou žílu z břicha dva vývody na odtékání krve a pytlík na čůrání,takže sem na posteli ležela jak nějaká chobotnice a nemohla se vůbec hýbat.Byla sem pořád v takové té ponarkózové agónii a z dálky sem slyšela jak na mě sestřička mluví že máme krásnou zdravou holčičku která se jmenuje "VENDULKA" Narodila se 26.8.2005 v 11.07 hod,vážila 2472 g a měřila 47cm.
V tu chvíli mě spadl kámen ze srdce a brečela sem samým štěstím že mě a VENDULKU doktoři zachránili.
Ležela sem na pokoji ještě se dvěma těhulkama,každá sme měla jiný problém,ale přitom sme tam leželi ze stejného důvodu,záchrana dítěte.Pokoj mě velice mile překvapil,všude kde sem tak nějak ležela v nemocnicích,tak tam bylo zastaralé vybavení no prostě nemocnice,na tom není nikdy nic hezkého.Ale tahle Hradecká porodnice byla úplně jiná,všude byli pokoje barevně vymalované,nový nábytek,postele na ovládání,televize,lednička,prostě sem si nepřipadala jako v nemocnici.
Manžel byl snad každou hodinu semnou ve spojení,ještě že je dnes ta doba tak ve předu a existují mobily a počítače.Byl také blízko v Hradci u svého bratra,takže každou volnou chvilku mě navštěvoval a jen sme čekali co bude dál.Já byla napojená na kapačkách,stále mě odebírali krev,poslouchali ozvy.Byla sem už z toho tak nějak nervozní a bylo také proč,protože mi najednou destičky klesly na nějakých 7 a to už bylo za pět minut dvanáct.Pan doktor tedy primář si mě zavolal k sobě do ambulance a tam mi začal vysvětlovat jak se věci mají.Jestli mám nějaké příbuzné,jestli je někdo kdo by se o dítě postaral a takový divný řeči jako bych to neměla přežít.V té chvíli sem dostala takový hrozný strach že si to snad ani nikdo nedovede představit.Vlastně 4 roky snažení o to abychom mohli mít s manželem miminko a teď by to mělo takhle skončit.... "To snad je zlý sen" sem si říkala a až se probudím bude vše v pořádku.
Jenže bohužel sen to nebyl ale holá skutečnost.Ihned mi naplánovali hodinu a den císařského řezu.Vůbec sem tu noc nespala,měla sem hrozný strach co bude ráno a hlavně abych to já i to malé překvapení přežilo ve zdravý.
Ráno mě probudili tedy mě ani nemuseli budit když sem nespala.Napíchli mi do žíly takovou žlutou tekutinu,vypadalo to jako džus,ale byly to právě ty destičky které se mi tak rychle vytratili že mi je museli do těla dostat abych nevykrvácela až budu na sále.Byli to tři pytlíky které kapali neskutečně pomalu,nebo mě to aspoň tak připadalo.Což znamenalo že od 7 hodin rána do 11hodin dopoledne mě to muselo rychle všechno vykapat,protože sem hned musela na sál.To byli boje o minuty,sestřičky stále kontrolovali jak to kape,jedna přidávala,druhá pro změnu ubírala.Mě se dělalo už čím dál víc zle,špatně se mi dýchalo,nebyla sem na to ale sama.Už toho rána byl u mě manžel a jen mě držel za ruku,hladil bříško a utěšoval mě že to všechno spolu zvládneme.Destičky ještě nebyli dokapané a já už musela na sál.Manžel mě celou tu cestu držel za ruku až ke dveřím kde mě musel opustit a čekat na chodbě až ho sestřičky zavolají.
Já už sem byla na sále a vše se kolem mě chystalo,pamatuji si že mě byla hrozná zima,klepala sem se čím dál víc, nešlo to zastavit byl to nejhorší okamžik v mém životě a to sem nějakých těch uspání zažila.Ale tohle byl strach o dva životy!!!!
Slyšela sem už jen pak z dálky RYCHLE,RYCHLE destičky už dokapávají můžeme uspávat.V tu chvíli stála nademnou sestřička a já už upadala do spánku.
Probudila sem se na JIPCE.Měla sem hrozné bolesti do břicha v každé ruce napíchlou žílu z břicha dva vývody na odtékání krve a pytlík na čůrání,takže sem na posteli ležela jak nějaká chobotnice a nemohla se vůbec hýbat.Byla sem pořád v takové té ponarkózové agónii a z dálky sem slyšela jak na mě sestřička mluví že máme krásnou zdravou holčičku která se jmenuje "VENDULKA" Narodila se 26.8.2005 v 11.07 hod,vážila 2472 g a měřila 47cm.
V tu chvíli mě spadl kámen ze srdce a brečela sem samým štěstím že mě a VENDULKU doktoři zachránili.
čtvrtek 28. května 2009
Jak to vlastně začalo
Můj příběh začíná nejprve tím že jsem nemohla otěhotnět.O miminko sme se s manželem snažili 4 roky.Byl to dlouhý boj než se mi podařilo otěhotnět.
První rok sme tomu dali tak nějak volný průběh,druhý rok už to byli časté kontroly u lékařů,podstupování různých vyšetření a td..Třetí rok už jsem podstoupila první umělé oplodnění v Praze,které se kupodivu podařilo hned na poprvé.Jenže za necelý měsíc začal problém,bylo mi špatně což není nic neobvyklého v těhotenství,ale bylo to takové jiné.
Nakonec mi zjistili že miminko tedy spíše ten zárodek přestal reagovat.Takže hned do nemocnice na vyčištění a velká bolest a zklamání.
Za víc než půl roku byl druhý pokus o umělé oplodnění ale bohužel bez úspěchu.S manželem sme byli už vyčerpáni dalšími pokusy,takže sme to vše jak se říká hodili za hlavu.
A ten čtvrtý rok najednou se stal zázrak a já otěhotněla přirozenou cestou.To bylo radosti že se to vůbec povedlo,jenže hned sem dostala strach aby se zase něco nepřihodilo.První měsíc byl docela v pohodě,druhý měsíc sem už jen a jen zvracela,ležela v nemocnicích na kapačkách,abych aspoň nějakou výživu měla v těle.Tak to trvalo až do šestého měsíce kdy mě chytla ledvinová kolika.
Byli to hrozné bolesti do břicha,do zad no prostě všude.První co bylo sem se hned ujišťovala jestli je miminko v pořádku.Takhle sem v bolestech ležela skoro dva dny,než mi vůbec přišli na to že by to mohla být ledvinová kolika.
Takže mě okamžitě převezli z Trutnovské nemocnice do Dvora Králové na Urologii a tam mi pod narkózou museli zavézt do močového měchýře Sten abych vůbec vydržela do porodu.
Bylo to hrozně nepříjemné,ale musela sem to vydržet už kvůli tomu malému stvoření co mi rostlo v bříšku.Mimochodem pohlaví sme nevěděli takže to bylo jako překvapení.Z nemocnice mě pustili po týdnu a hned další kontroly na běžných prohlídkách.Už sem byla v sedmém měsíci a najednou další rána.Můj krevní obraz nebyl v pořádku tak jak by zdraví člověk měl mít.Takže další strach,slzy co to vlastně pro mě všechno znamená.Musela sem ihned na Hematologii v Trutnově na podrobnější vyšetření krevního obrazu,kde mi oznámili že mám úbytek krevních destiček (trombocytů),což znamená že zdravý člověk respektive žena by měla mít počet destiček kolem 150-300,jenže bohužel mě to kleslo na nějakých 50.Což znamenalo velké ohrožení na životě jak mého tak i miminka.
První rok sme tomu dali tak nějak volný průběh,druhý rok už to byli časté kontroly u lékařů,podstupování různých vyšetření a td..Třetí rok už jsem podstoupila první umělé oplodnění v Praze,které se kupodivu podařilo hned na poprvé.Jenže za necelý měsíc začal problém,bylo mi špatně což není nic neobvyklého v těhotenství,ale bylo to takové jiné.
Nakonec mi zjistili že miminko tedy spíše ten zárodek přestal reagovat.Takže hned do nemocnice na vyčištění a velká bolest a zklamání.
Za víc než půl roku byl druhý pokus o umělé oplodnění ale bohužel bez úspěchu.S manželem sme byli už vyčerpáni dalšími pokusy,takže sme to vše jak se říká hodili za hlavu.
A ten čtvrtý rok najednou se stal zázrak a já otěhotněla přirozenou cestou.To bylo radosti že se to vůbec povedlo,jenže hned sem dostala strach aby se zase něco nepřihodilo.První měsíc byl docela v pohodě,druhý měsíc sem už jen a jen zvracela,ležela v nemocnicích na kapačkách,abych aspoň nějakou výživu měla v těle.Tak to trvalo až do šestého měsíce kdy mě chytla ledvinová kolika.
Byli to hrozné bolesti do břicha,do zad no prostě všude.První co bylo sem se hned ujišťovala jestli je miminko v pořádku.Takhle sem v bolestech ležela skoro dva dny,než mi vůbec přišli na to že by to mohla být ledvinová kolika.
Takže mě okamžitě převezli z Trutnovské nemocnice do Dvora Králové na Urologii a tam mi pod narkózou museli zavézt do močového měchýře Sten abych vůbec vydržela do porodu.
Bylo to hrozně nepříjemné,ale musela sem to vydržet už kvůli tomu malému stvoření co mi rostlo v bříšku.Mimochodem pohlaví sme nevěděli takže to bylo jako překvapení.Z nemocnice mě pustili po týdnu a hned další kontroly na běžných prohlídkách.Už sem byla v sedmém měsíci a najednou další rána.Můj krevní obraz nebyl v pořádku tak jak by zdraví člověk měl mít.Takže další strach,slzy co to vlastně pro mě všechno znamená.Musela sem ihned na Hematologii v Trutnově na podrobnější vyšetření krevního obrazu,kde mi oznámili že mám úbytek krevních destiček (trombocytů),což znamená že zdravý člověk respektive žena by měla mít počet destiček kolem 150-300,jenže bohužel mě to kleslo na nějakých 50.Což znamenalo velké ohrožení na životě jak mého tak i miminka.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
