Plánovaný císařský řez

Diagnóza zatím nebyla přesněji určená,takže mě zatím nasadili nějaké léky aby ty destičky neklesaly.Jenže bohužel to nějak nezabíralo a klesalo to stále dál,už sem byla v devátém měsíci těhotenství takže miminko nebylo nijak v ohrožení kdyby přišlo na svět dřív.Tak se také stalo ,musela sem ihned nastoupit do Hradecké porodnice,což byl datum 24.8.2005.
Ležela sem na pokoji ještě se dvěma těhulkama,každá sme měla jiný problém,ale přitom sme tam leželi ze stejného důvodu,záchrana dítěte.Pokoj mě velice mile překvapil,všude kde sem tak nějak ležela v nemocnicích,tak tam bylo zastaralé vybavení no prostě nemocnice,na tom není nikdy nic hezkého.Ale tahle Hradecká porodnice byla úplně jiná,všude byli pokoje barevně vymalované,nový nábytek,postele na ovládání,televize,lednička,prostě sem si nepřipadala jako v nemocnici.
Manžel byl snad každou hodinu semnou ve spojení,ještě že je dnes ta doba tak ve předu a existují mobily a počítače.Byl také blízko v Hradci u svého bratra,takže každou volnou chvilku mě navštěvoval a jen sme čekali co bude dál.Já byla napojená na kapačkách,stále mě odebírali krev,poslouchali ozvy.Byla sem už z toho tak nějak nervozní a bylo také proč,protože mi najednou destičky klesly na nějakých 7 a to už bylo za pět minut dvanáct.Pan doktor tedy primář si mě zavolal k sobě do ambulance a tam mi začal vysvětlovat jak se věci mají.Jestli mám nějaké příbuzné,jestli je někdo kdo by se o dítě postaral a takový divný řeči jako bych to neměla přežít.V té chvíli sem dostala takový hrozný strach že si to snad ani nikdo nedovede představit.Vlastně 4 roky snažení o to abychom mohli mít s manželem miminko a teď by to mělo takhle skončit.... "To snad je zlý sen" sem si říkala a až se probudím bude vše v pořádku.
Jenže bohužel sen to nebyl ale holá skutečnost.Ihned mi naplánovali hodinu a den císařského řezu.Vůbec sem tu noc nespala,měla sem hrozný strach co bude ráno a hlavně abych to já i to malé překvapení přežilo ve zdravý.
Ráno mě probudili tedy mě ani nemuseli budit když sem nespala.Napíchli mi do žíly takovou žlutou tekutinu,vypadalo to jako džus,ale byly to právě ty destičky které se mi tak rychle vytratili že mi je museli do těla dostat abych nevykrvácela až budu na sále.Byli to tři pytlíky které kapali neskutečně pomalu,nebo mě to aspoň tak připadalo.Což znamenalo že od 7 hodin rána do 11hodin dopoledne mě to muselo rychle všechno vykapat,protože sem hned musela na sál.To byli boje o minuty,sestřičky stále kontrolovali jak to kape,jedna přidávala,druhá pro změnu ubírala.Mě se dělalo už čím dál víc zle,špatně se mi dýchalo,nebyla sem na to ale sama.Už toho rána byl u mě manžel a jen mě držel za ruku,hladil bříško a utěšoval mě že to všechno spolu zvládneme.Destičky ještě nebyli dokapané a já už musela na sál.Manžel mě celou tu cestu držel za ruku až ke dveřím kde mě musel opustit a čekat na chodbě až ho sestřičky zavolají.
Já už sem byla na sále a vše se kolem mě chystalo,pamatuji si že mě byla hrozná zima,klepala sem se čím dál víc, nešlo to zastavit byl to nejhorší okamžik v mém životě a to sem nějakých těch uspání zažila.Ale tohle byl strach o dva životy!!!!
Slyšela sem už jen pak z dálky RYCHLE,RYCHLE destičky už dokapávají můžeme uspávat.V tu chvíli stála nademnou sestřička a já už upadala do spánku.
Probudila sem se na JIPCE.Měla sem hrozné bolesti do břicha v každé ruce napíchlou žílu z břicha dva vývody na odtékání krve a pytlík na čůrání,takže sem na posteli ležela jak nějaká chobotnice a nemohla se vůbec hýbat.Byla sem pořád v takové té ponarkózové agónii a z dálky sem slyšela jak na mě sestřička mluví že máme krásnou zdravou holčičku která se jmenuje "VENDULKA" Narodila se 26.8.2005 v 11.07 hod,vážila 2472 g a měřila 47cm.
V tu chvíli mě spadl kámen ze srdce a brečela sem samým štěstím že mě a VENDULKU doktoři zachránili.