Cesta domů

Doktoři už věděli že mě asi jinak nepřesvědčí abych ještě aspoň týden vydržela,nakonec mi ten revers donesli k podepsání.Najednou to tak nějak ze mě všechno spadlo,nemůžu říct že mě přestalo být špatně to zrovna ne,ale ten stres a ta izolace mě čím dál víc ničila a já věděla že doma to bude lepší.Sice sem neměla ani nejmenší tušení jak to doma bude probíhat,co budu dělat když mi bude špatně,ale na to sem přestala myslet.Ta vidina že budu brzo doma mě víc a víc těšila a hlavně že budu konečně s Vendulkou na kterou sem se těšila ze všeho nejvíc.Do rána sem ani nemohla dospat,pan doktor Horáček mi nachystal propopuštěcí papíry tedy spíše předběžnou propouštěcí zprávu,vysvětlil mi jak a kdy užíval léky kterých nebylo zrovna málo a hlavně že musím začít jíst.Tohle všechno sem v nemocnici ještě nezvládala,takže mě to čekalo doma se to všechno naučit.Byla sem už převlečená konečně do civilu a čekala jen až přijede manžel.Přijela také moje maminka s Vendulkou s čehož sem měla na jednu stranu hrozný strach jak bude Vendulka reagovat až mě uvidí.Bez vlasů,oči zakrvácené a samá modřina od toho zvracení,nateklý obličej,no prostě jiný člověk.Ale zároveň sem se nemohla dočkat až se konečně k ní přitisknu.
Bylo 23.1.2008 a já konečně jela domů.Můj pobyt na transplantačním oddělení byl přesněji od 10.12.2007-23.1.2008 což znamenalo měsíc a třináct dní.Pro mě to byla neskutečně dlouhá doba.
Když už sem byla nachystaná k odchodu pan doktor Horáček mě naposledy upozornil že je to riziko když odcházím na revers,ale já už moc nevnímala,těšila sem se prostě domů.Jaký to byl pocit to snad nikdo nepochopí už sem chtěla domů a nikdo mě už nezastavil.Sestřička mě posadila na vozíček odvezla mě za dveře kde už na mě čekala moje rodinka.To bylo pláče když sem konečně viděla Vendulku,ona byla hrozně statečná,jen já se neudržela a rozbrečela sem se štěstím.Pamatuji si jak mě celou dobu držela za ruku a hladila mě po hlavně.Nemohla sem se na ní vynadívat...