Tak a je to tady!!!
Dárce se našel v poměrně krátkém čase,když sem se pak dozvěděla jak někteří pacienti čekají dlouho.Já měla to štěstí že to bylo jen pět měsíců.Paní doktorka mi vysvětlila jaký teď bude postup.Museli nejdříve toho dárce pořádně vyšetřit po zdravotní stránce a také jeho krevní obraz tedy spíše v kolikati bodech bude shodný semnou myslím že používali doktoři něco jako slovo Márkry,nevím to přesně.Mě čekala nejdříve před transplantací chemoterapie aby zneškodili vše špatné v mém těle.Už to slovo chemoterapie bylo promě něco hrozivého,jak to budu snášet,bude mi hodně špatně? Něco málo sem otom četla z různých článků,ale každý člověk to snáší jinak takže sem se podle toho ani nějak nechtěla stresovat.Taky sem se uklidňovala tím že mi přeci nic není jen mi vymění kostní dřeň a bude to zase všechno dobrý,nemám přeci žádný nádor nebo tak něco říkala sem si pořád dokola pro sebe.Paní doktorka mi také domluvila schůzku s koordinátorkou - to byla moc milá paní která měla nastarost že byla ve spojení s dárci,vysvětlovala pacientům tak nějak ve zkratce jak to bude probíhat na izolaci kde po celou tu dobu ste zavření.Dala mi takovou zelenou knížku kde sem se dočetla různé příběhy pacientů,jaké měli nebo mohou mít příznaky a tak dále.
Najednou mi řekla tedy nám řekla protože pokaždé když sem musela na jakou koliv kontrolu nebo konzultaci mě doprovázel manžel Tomáš,takže byl u všeho co mi kdo říkal a vysvětloval.Takže nám řekla že nás provede po tom transplantačním oddělení kde budu ležet v boxu odloučená od rodiny.Moje pocity byli smíšený,bylo mi úzko u srdce,takový divný pocit že mi bude ukazovat místo kde budu ležet a kde už leželi pacienti kteří čekali na transplantaci nebo už měli po všem a uzdravovali se.Když sme vešli do chodby kde bylo ticho,jen oddělené boxy se jmény pacientů,zatažené žaluzie a jen malé okýnko ve dveřích pro doktory aby viděli na pacienta.No nic hezkého,raději bych byla na prohlídce nějakého zámku.Rozbrečela sem se a musela sem odejít,bylo mi naomdlení a špatně se mi dýchalo.Paní koordinátorka mě uklidnila a snažiala se my vysvětlit že to určitě nebude probíhat tak hrozně,že to zvládneme.Jenže tohle nikdo nepochopí kdo to nezažije jak moc to je na psychiku stresující.
Taky mi oznámila že mám i to štěstí že můj dárce je na 100% shodný ve všech bodech se mnou a že má i stejnou krevní skupinu,že je to muž ve věku jako sem já což je pro transplataci hrozně velké plus.Tím mě snad uklidnila asi na pár minut ale ten strach byl silnější a silnější...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat