Loučení

Nemůžu to vzdát už kvůli rodině kterou mám...
Cesta do Hradce na Hematologii byla taky dlouhá ten čas jakoby se pomalu zastavoval.Přišli sme do ambulance kde mě nabrali krev,naměřili EKG,šla sem ještě na vyšetření a dostala sem růžovou kartu do ruky a řekli mi teď pojedete výtahem do šestého patra a tam se o vás už postarají.Manžela sem držela za ruku a nechtěla sem se ho vůbec pustit.Výtah sem chtěla zastavit abych byla co nejdéle sním.Když sme přijeli na to šesté patro zazvonila sem na zvonek a vyšla moc milá sestřička která nám řekla tak teď už dál manžel nemůže,tak se spolu rozlučte a půjdete semnou.V tu chvíli sem se mu vrhla kolem krku,brečela sem a prosila ho ať se postará o Vendulku.Byl to moment jako by sme se měli vidět už naposledy.Ten pocit se snad ani nedá popsat,když víte že se za vámi zavřou dveře,byla to taková bezmoc.
Když viděla sestřička že sem na tom nebyla moc dobře dovolila nám ještě asi deset minut být spolu,to už sme bili v takové místnosti kde byl stůl,skříňky a sprchový kout.Kde sem se měla osprchovat,vyndat věci jen ty nejnutnější na stolek a převléknout do jejich pyžama do kterého sem se vešla asi třikrát.Využili sme s manželem ještě těch deset minut a jen sme se objímali a nemohli mluvit...Znovu přišla sestřička že už musím, tak poslední pusa a dveře se zavřeli a já, já už nemohla utéct a řekla sem si teď budu bojovat...