Chtěla sem domů

Měsíc a půl sem už ležela zavřená na izolaci a bojovala s novou kostní dření,která se naštěstí přihojila relativně brzo a hodnoty stále stoupaly.Byla to taková naděje že bych už mohla brzo domů,jenže byl stále problém že sem nebyla převedená na normální stravu ,nemohla sem vůbec do sebe dostat jaké koliv sousto ač sem se sebevíc snažila tak to nešlo,takže stále výživa byla v kapačkách,léky také sem nedokázala ani spolknout takže ty šli také do žil a já byla už zoufalá jen z toho že se to nelepší a bylo mi snad hůř a hůř.Návštěvy už za mnou nejezdili tak často protože sem neměla tu sílu si snimi očem koliv povídat.Od toho druhého týdne co sem nastoupila do nemocnice tak sem snad jen a jen zvracela,museli mi také přepíchnout kanylu z krku do hrudníku protože mě to začalo natýkat a bolet.Naštěstí se to povedlo hned na první pokus a tím se mi tak trochu ulevilo,ale ne na dlouho.
Byla sem tam už hodně na dně,vyčerpaná z té nevolnosti z toho že sem nemohla jíst a jen sem se ztrácela před očima jak sem šla s váhou dolů.Tak nějak uvnitř sem cítila že musím domů,potřebovala sem kolem sebe rodinu,jen tak obejmout a hlavně Vendulka která mi chyběla ze všeho nejvíc.Zavolala sem si pana doktora a řekla sem mu na rovinu že to tam už nezvládám a že chci domů.Vůbec sem si neuvědomovala že na tom nejsem ještě zdravotně dobře,ale bylo to prostě silnější než já,byl to takový zkrat že sem za každou cenu chtěla domů a bylo mi jedno co by se mohlo stát.
To mě hned pan doktor musel uklidnit že to v žádném případě není možné,to že sem nejedla a ani nepolykala sama prášky to byl jeden z důvodů proč to nešlo a hlavně sem ještě byla ve velkém nebezpečí což se týkalo hlavně infekcí a viróz.Jenže já byla jak smyslu zbavená ,prosila sem ho ať mě pustí že musím domů a klidně podepíšu revers,jen abych byla doma.Teď když si to zpětně vybavuji a uvědomuji si co se asi mohlo stát,tak bych se to možná snažila vydržet,těžko říct.Ty okolnosti a to všechno kolem na mě hrozně moc doléhalo a deprese a stres se už nedal ovládat.Pan doktor byl asi už chudák ze mě taky hodně vyčerpaný,protože já pořád dokola opakoval že chci domů třeba i na revers.Větu od pana doktora slyším do dnes-" Vy ten převoz nepřežijete,domů vás pustit ještě nemůžeme"