Revers

Ta věta od pana doktora mě zaskočila natolik že sem si v tu chvíli uvědomila to strašné riziko a zůstala sem v nemocnici.Doufala sem že se můj zdravotní stav bude zlepšovat,on se sice zlepšoval v tom že krevní obraz byl stále lepší a lepší ale bohužel ta nevolnost a nechuť k jídlu byla stále stejná.Doktoři při vizitě mi stále opakovali pokud nebudete převedená na normální stravu tak domů nemůžete.
Každý den sem se snažila aspoň o jedno malé sousto ale bohužel to nešlo.Byla sem jak malé miminko které se učí jíst.V ruce sem už ani tužku neudržela,takže něco napsat to bylo nad moje síly a když se to povedlo tak to bohužel nebylo k přečtení.
Za další týden na mě opět dolehla ta hrozná depka a ten zkrat že musím za každou cenu domů.Byla sem už na pokraji sil a prosila ať mě pustí domů,bylo to silnější a já měla pocit že se mi doma tak nějak uleví.V ten den kdy sem byla zase neposlušná pacientka tam přijeli rodiče na návštěvu,když viděl pan doktor že psychika byla u mě už dost vyčerpávající,dovolil rodičům že mohli za mnou na pokoj.Nemuseli tentokrát stát za sklem ale byli mi na blízku,drželi mě za ruku a já byla v tu chvíli tak šťastná že se konečně můžu dotknout někoho z rodiny.Nechtěla sem je za žádnou cenu pustit,ale nemohli tam být moc dlouho,hlavně se mě také snažili uklidnit abych nic nepodepisovala,že když už sem to vydržela tak to přeci nepokazím tím že půjdu dřív domů než bych měla.Jenže kdo tohle nikdy nezažije tak nepochopí co je to za stres,tam jste zavření a jen čekáte na to až bude všechno tak jak by mělo být.Já sem bohužel tohle už nezvládala.Snažila sem se být co nejvíc silná,ale nějak se mi to už nedařilo.Stýskalo se mi čím dál víc po Vendulce a to mě nutilo ze všeho nejvíc jít prostě domů.
Naši mě nakonec přesvědčili abych to ještě vydržela že ten den určitě už bude brzo a pustí mě.Teď si tak říkám že třeba jiní pacienti na tom byli třeba hůř a leželi tam déle než já a museli to také zvládnout.Byla sem hold už asi rozhodnutá při tom prvním zkratu že chci domů a byla jen už otázka času,jak dlouho to vydržím.Ani po týdnu sem nebyla k zadržení,už i manžel mě po telefonu přesvědčoval abych nic nepodepisovala,že se o mě doma nedokáže postarat jako doktoři.Já ale do třetice ten revers podepsala....