Jako miminko

Ty další noci doma už byli o něco lepší,ale dlouho mi trvalo než sem spala celou noc v klidu.Měla sem dost časté noční můry,brečela sem ze spaní,budila se strachem že se mi to zase vrátí zpět.Ale ten pocit být konečně doma mě uklidňoval.Rodina mi byla na blízku a to bylo důležité.Manžel byl skoro tři měsíce doma na nemocenské aby se postaral o Vendulku a pak také vlastně i o mě.Když už musel do práce já bydlela přes týden s Vendulkou u rodičů a o víkendech sem byla opět zase doma.Zvracení pomalu ustupovalo sice ne úplně ,ale už to nebylo aspoň na celý den.Polykání léků mi dělalo největší problémy.Nebylo jich totiž zrovna málo asi tak v průměru 3x denně skoro 10 tablet které byli docela velké takže sem si je musela půlit a bylo jich ještě jednou tolik.To bylo nad moje síly když sem ještě ani pořádně nejedla jakou koliv stravu na tož hned polykat tolik léků.Byl to každodenní boj jestli to vůbec udržím.Byla sem dá se říct jako miminko které se učí jíst a poznávat jak co chutná,protože sem úplně ztratila chuťové buňky v puse.Necítila sem jestli je to slané,sladké,kyselé prostě nic.Všechno mi chutnalo stejně tedy když se mi zadařilo vůbec něco dostat do žaludku.Byla sem bez vlasů,bez chuti,odrůstali mi nehty na nohách a na rukách a také se mi loupala kůže....