Dárci

Ptala sem se kde se ti dárci hledají,jestli může pomoct někdo z rodiny a přátel.Paní doktorka mi vysvětlila že existuje registr českých i zahraničních dárců a z toho oni budou vybírat toho nejvhodnějšího aby se shodoval v nějakých bodech se mnou co nejlíp na 100%.Z rodiny mohl bratr,rodiče bohužel jsou už staří myslím tím staří na to aby mohli být co nejvíce shodní s body se mnou.Takže jako první byl na vyšetření můj bratr Milan,který byl přesvědčený že on bude ten můj vhodný dárce už proto že je to můj bratr.Odebrali mu krev a čekali sme asi 3 týdny na výsledky.Bohužel zpráva byla taková že mi bratr nemůže pomoct jako dárce pro transplantaci kostní dřeně.Mě to docela zaskočilo,ale už předtím mě paní doktorka upozornila že u přímých příbuzných je malá šance.Bratr se z toho nemohl jen tak rychle vzpamatovat,počítal s tím že mi pomůže,vysvětlila sem mu to že ta pravděpodobnost byla malá ale oba sme tajně doufali že to bude právě ON.
Když to nevyšlo s bratrem,hned se přihlásil manžel,kamarádka,sestřenice,bratranec ale mohli zase jen ti co mají věk do 35let,takže výběr byl poněkud menčí ale snažili se pomoct všichni známý co kolem sebe mám.Od těchto známých sem ale výsledky nevěděla,pokud by se někdo z nich shodoval semnou tak by mi to prý ani neřekli,protože je to anonymní,ale já bych to věděla kdyby někdo z nich šel na odběr kostní dřeně.Jenže i tahle šance byla hodně malá aby z nich někdo mohl pomoct.
Byl červen 2007 a já měla celý život převrácený na ruby,začala sem mít jiný pohled na okolní svět,věci které bych řešila sem házela za halvu a na prvním místě bylo jen zdraví moje a zdraví mojí rodiny.Jezdila sem do Hradce snad každý týden na kontroly,byla sem unavená z toho čekání až se najde konečně dárce který by mě mohl pomoct.Snažila sem se žít normální život tak jako předtím.Chystala sem se na dovolenou s přáteli a nechtěla sem si pořád připustit že se děje něco s mím zdravím.