Přeci to teď nevzdáš

Bylo po vánocích tedy po těch našich předčasných a já měla už jen deset dní na to abych se zabalila a rozloučila s rodinou.Pozvala sem si k nám ty moje dvě nejlepší kamarádky Lenku a Verču abych byla ještě s nima co nejvíc a trochu mě uklidnili z toho stresu,vím že oni asi taky měli co dělat sami se sebou snažili se mě psychicky pomoct jak to jen šlo.A opravdu mě moc pomohli,od každé z nich sem dostala malý talisman pro štěstí.Sem moc ráda že takový hodný lidičky mám kolem sebe protože ty my dodávali hodně síly.S rodiči sem se viděla taky každý den, s mamkou sme to pokaždé probrečeli a taťka ten byl takový náš utěšovatel ale hned jak byl někde v koutku sám taky se neudržel.Bratr Milan byl taky stále se mnou a podpořil mě že se nemám bát a vše zvládnu.Ty slova mě snad ujišťovali že to bude dobrý,ale já už byla myšlenkami jinde a měla hrozný strach z toho neznáma co mě čekalo.
Koupila sem si taky ještě před tím Notebook abych byla každý den ve spojení s manželem a hlavně Vendulkou.Ještě že tahle technika už je tak dopředu a dá se komunikovat i přes počítač.Už proto že nejsem žádný vášnivý čtenář tak abych si aspoň zkrátila dlouhé chvíle čekáním.
Poslední noc doma byla nekonečná,dlouho sme si povídali s manželem s Vendulkou sem se pořád jen mazlila a snažila se jí vysvětlit že se nějakou dobu neuvidíme,byla moc statečná jen mě bolelo u srdce že jí musím opustit,ale věděla sem že se manžel o ní postará a zvládnou to.Tu noc sem spala snad jen dvě hodiny,pozorovala sem Vendulku jak spí a zároveň sem se bála toho až bude ráno.
Babička přišla hned jak se vzbudila protože už převzala veškeré hlídání za mě.Dala mi do ruky deníček a řekla mi ať jí zapisuji každý den co budu na izolaci,aby si to pak mohla přečíst když už tam nemůže být semnou.Ten deníček mi opravdu moc pomohl.Mamča bohužel ještě do dnešní doby deníček nečetla,nemá na to to sílu si ho přečíst. Přijel i bratr Milan po noční aby se ještě se mnou rozloučil a já když sem byla pohromadě ráno s těma nejbližšíma dostala sem hrozný strach a chtěla sem to vzdát a zůstat doma,prostě to na mě všechno padlo a nedokázala sem se rozloučit ikdyž sem věděla že to není napořád ale bylo to to njsmutnější loučení.Brečeli sme všichni a chudák Vendulka nevěděla co se děje.Všichni mi dokola říkali přeci si bojovnice a teď to na poslední chvíly nevzdáš!!!!